Kategorie

Kletba sumčích kartáčů, část třetí: Naslepo. A natvrdo!

Berounku pod Berounem lemují zleva skály, napravo ve směru na Srbsko člověk občas vyplaší bažanta. Řeka tady ještě rozhodně nepřipomíná českého velikána. Spíš jen střední tok běžné velikosti. S průměrnou šířkou kolem pětadvaceti metrů to ani jinak nejde.

Níž po vodě se už ale její proud zklidňuje a Berounka začíná připomínat řeku, kterou mohou obývat těžkotonážní sumci. Tam někde už člověk začíná potkávat pramice rybářů, uvázané mezi vrbami, a tam někde jsme se ztratili ve druhé polovině léta. Znovu sumcům v patách!

Mít však jen jeden jediný víkend na jejich nalezení a také uloven (navíc podle předpovědi slunečný víkend) vyžaduje od rybáře úsilí na hranici sebeobětování. A také notnou dávku štěstí.  Samozřejmě jsme ve štěstí doufali, ale raději jsme mu šli naproti. Sebeobětovali jsme se. Jak?

Protože před námi byla vůbec první výprava na Berounku v této sezoně, minimálně týden jsme celé hodiny pátrali po čerstvých informacích na internetu. A nejen to.

Obvolával jsem kamarády, kteří tuto řeku bičují častěji než já. Čerstvé informace však ve skutečnosti vůbec nebyly čerstvé. Ty nejčerstvější, které jsme o výskytu a aktivitě dravých ryb zjistili, byly asi měsíc staré.

„Hele, já tam už pár týdnů nechytal,“ zasypal mě přehršlí aktuálních poznatků jeden z kamarádů.

„Sumci? Jo, počkej, před měsícem tam nějaký chlápek na rybičku jednoho slušného chytil. Ale kde to bylo, to fakt nevím,“ říkal další, který bydlí skoro na břehu Berounky. Nebo to alespoň tvrdí.

A třetí ze známých, kterému jsem volal?

„Ahoj, já už jsem druhý týden s Hankou na Orlíku. Ale týden po zahájení jsem si tam docela dobře zachytal boleny!“

Hm, týden po zahájení… Taková informace byla 20. srpna opravdu nad zlato. I proto nezbývalo, než se přímo na místě spolehnout na instinkt, a pak na již zmíněné štěstí.

Alespoň, že v nástrahách jsme měli jasno. Boxy s dvanácticentimetrovými Aresy, o něco objemnějšími Uranosy, třinácticentimetrové Tormentory a velké Slidery. Wobblery, které až dosud hrály hlavní role při našich výpravách za sumci. A pro jistotu pak několik menších wobblerů do deseti centimetrů a také větších rotaček. Člověk za sluníčka nikdy neví, kdy se mohou hodit.

Třeba právě předloni jsme na Labi pozorovali dva chlápky v trenýrkách, kteří vyvláčeli hned několik sumců do metru. V pravé poledne, za sluníčka a z proudu. Na rotačky. Zřejmě jak široce vířily ve sloupci, sumci odlepení ode dna do nich bušili jako o život. I proto s rotačkami počítáme.

Tentokrát jsme žádný konkrétní plán neměli. Tedy vlastně ano. V plánu bylo, že na místě budeme improvizovat. A podle situace přejíždět od města k městu, od vesnice k vesnici. Doufali jsme alespoň v jednoho sumce. Jenže kde ho vzít?

Čas 6:04

Trochu bloudění, trochu složitého rozhodování, kde vlastně začít chytat. Tam se nám nelíbil příliš rychlý a mělký tok, jinde zase, že řeka stála. I proto k vodě přijíždíme až po rozednění. Zastavujeme na samém konci vesnice, hned vedle plaňkového plotu staršího domku. Dál už jet nemůžeme. Právě tam silnice končí. A zatímco Michal ještě zůstává za volantem a odepisuje na esemesku, já už venku skládám dohromady svůj sumcový vláčák. Očima přitom sleduji řeku. Ovšem jen chvíli.

„Přijeli jste na ryby?“ ozve se najednou za mnou starší ženský hlas.

Ohlédnu se a za plotem u starého domku stojí šedovlasá babička s károvaným šátkem na hlavě. „No,“ usměji se a přizvednu prut, „ano.“

„Tak pojďte,“ otevírá mi babička vrátka, „pojďte se podívat na kuřátka. Ale Františkovi nic neříkejte!“

„Vy máte kuřátka?“ protahoval jsem pletenku očky pruty a v duchu si myslel něco o bláznivé babě. Vlastně jsem si říkal, co to šňupala za matroš.

Babička ale spiklenecky přikývla. „František mi vloni přinesl slepici. Pořád mi utíká dírou v plotě, málem ji roztrhal Svobodovo pes. Ale teď má kuřata.“

„Tak to je jako kočka, viďte,“ uvázal jsem obratlík s karabinkou. „Kočky se taky toulají podle svého, až přijdou s břichem. Proto mám radši psy. Jsou věrní a mazliví.“

Babička přikývla a pousmála se. Jakoby už sama někdy přišla s outěžkem.

Rozhlédl jsem se, jestli v okolním porostu nezahlédnu hlavu neznámého, přesto obávaného Františka, a vstoupil na dvorek před jejím domkem. Za ním stála kůlna a v ní ležela kvočna. I s kuřaty. „Pěkný, že jo,“ omládla nad slepičími batolaty stařenka.

Upípané žluťásky jsem jí pochválil. A jen tak pro svou radost si tam cvaknul tři fotky. Pak jsem se s ní mile rozloučil, protože řeka už mě volala.

Popoháněla mě desítkami smyčců, jako kdyby pod její hladinou srbští symfonici přehrávali Badeltův epický opus Pirates of the Caribbean. A vzadu za nimi zněly sumčí tympány…

Čas 6:16

… za jejich dunění v uších se kolem Michalova auta stáčím k řece. Můj parťák uvnitř renaultu telefonuje.

Čas 6:18

Nemusím daleko. Zastavuji se u velkého točáku mezi dvěma vrbami, který mi přišel hned do rány, a začínám ho prohazovat dvanáctimetrovým Aresem. Wobbler vodím velmi pomalu, zvolil jsem barvu červenožlutého okouna. Občasné zaplácání menšího kapra na hladině mi dává naději, že bychom přece jenom mohli nějakého pěkného dravce vyvláčet. Že by totiž do malých kaprů mohlo vletět něco velkého.

Čas 6:20

Michal se konečně přidává. Když vidí, jakým wobblerem prohazuji řeku, zavěsí do své karabinky úplně jiný typ. Dvoudílného Tormentora v barvě duháka. To abychom brzy zjistili, jaký tvar, barvu a pohyb nástrahy tady dravci budou brát. Budou-li vůbec něco brát.

Čas 6:32

Ares dopadá na hladinu daleko za točákem. Při jeho následném stahování přemýšlím o… Já už ani nevím, o čem jsem přemýšlel. Možná o nesmrtelnosti jepic. V každém případě z nesoustředěnosti mě vyrušil až prudký záběr!  V proudu za točákem přišla rána jako od sumce.

„Máš?“ vyhrkl Michal. Odpovídat jsem nemusel. Prut byl dostatečně ohnutý, aby jeho dotaz zodpověděl sám. A úvodní kopnutí přineslo i druhou odpověď. Skutečně to byl sumec!

Čas 6:34

Ryba se drží na větší hloubce, kam z proudu ujela. Opírám se do vláčáku, ona oplácí kopancem. Natvrdo! Pak přidá ještě dva údery v rychlém sledu a najednou ji přestávám cítit. Náš souboj končí. Důvod vypluje na povrch vzápětí. Dravec téměř narovnal jeden z obloučků koncového Ownera. Co dodat? Místo jsme zvolili správné, tak brzký záběr jsme ani jeden nečekali.

Čas 6:53

Mrskáme vodu jako o život. Michalův dvoudílný wobbler se vlní točákem. O tom, že perfektně pracuje, není pochyb. Jemně vibrující špička jeho prutu totiž přesně ukazuje, jak na sebe zvolený Tormentor poutá pozornost dravců.

Čas 6:54

„Je tam!“ vykřikne můj parťák poté, co brzda jeho navijáku krátce proklouzla. „Sumec,“ opírá se do prutu.

Čas 6:59

Vousatej už se motá někde pod námi, stále ho ovšem nevidíme.

Čas 7:02

Konečně se slizoun objevuje u hladiny. Práská svými vousy, ven se mu nechce. Odhadujeme ho přes 120 centimetrů. Klekám si a připravuji chvat holou rukou. Chvat, při kterém je důležitá rozhodnost, pevný stisk, síla i rychlost. Když je sumec v klidu, pevně ho uchopím za spodní čelist a vyzvednu ho z vody. Na rosou zmáčeném trávníku, který nám nahradil zapomenutou podložku, se uklidňuje.

Čas 7:03

Sumec měří 122 cm, tetelí se Michal. Já si ale zrovna v tu chvíli víc všímám čerstvých kapek krve na svých kalhotách. Při pátrání po zdroji krve vidím, že sumčí kartáč mi nejen zbrousil, ale i natrhl kůži na malíčku. Další z mých stop DNA, zanechaných na některé z českých řek. Tentokrát na Berounce. Z mé krve vsakované do břehů Labe, Ohře, Vltavy, Berounky nebo Úhlavy už se stalo pravidlo.

Čas 7:31

Obloha během pouhých deseti minut potemněla a začíná mrholit. Teplota je ale slušná, a tak Michalovi říkám, že přichází náš čas. Usměje se, ale jen na chvíli. Zčistajasna mu totiž u navijáku proklouzne brzda, to jak udeřil další záběr, a tak před úsměvem dává přednost záseku. Ryba popadla wobbler při vedení podél břehu, v sotva metr a půl hluboké vodě.

Zprvu se zdá, že si Michal udělá čárku za druhého sumce. Škubání ve špičce prutu a silný tah tomu nasvědčují. Jenže chyba lávky! Pod našimi nohami se asi o tři minuty později vyvaluje pupek candátího lorda Voldemorta. Tak tohle jsme nečekali! Myslel jsem, že se mi tak velký candát jen zdá. Tak obrovského jsme za čtyři roky společného chytání ještě nedostali, a to už jsme pár kusů přes pětašedesát centimetrů vyvláčeli. Tenhle byl ale větší. Mnohem větší. Sedmaosmdesát centimetrů znamenalo Michalův osobák. A pro mě parádní materiál pro focení.

Čas 7:33

Candáta jsme pustili zpět a znovu začali bičovat vodu. O kus dál zakotvila pramice.

Čas 8:02

Chlap na pramici podebírá sumce. Tedy spíš sumečka. Odhadujeme ho tak na šedesát centimetrů. I takový ale potěší.

Čas 9:26

Od candáta jsme bez kontaktu s rybou. Proto nasedáme do auta a přejíždíme zkusit štěstí jinam. Celí zmoklí. Meteorologové sice hlásili jasno až polojasno, možná ale mysleli druhou půlku zeměkoule. Ráno ve středních Čechách sice na půl hodiny sluníčko vykouklo, pak už ale na krajinu dolehla tma s deštěm. Trvalým. Nestíhal jsem si z obličeje utírat slepené provazy dešťových kapek.

A protože v lijavci pouštěla i moje nová černá kšiltovka (kde asi soudruzi z NDR udělali chybu?), s trochou fantazie jsem v obličeji vypadal trochu jako kreveťák z filmu District 9. Rozplizlé a rozšířené rty, choboty z dešťové vody, šedě zbarvená tvář, přes ní zmáčená kapuce (při psaní tohoto dílu jsem si uvědomil, že za tip na ten film budu muset Zuzaně poděkovat).

Čas 11:48

Nové místo nás nechalo vyhořet, naštěstí už je čas na oběd. Bříška se ozývají. Nejbližší benzínka, vzdálená asi dvanáct kilometrů, nám nabízí vše, co momentálně potřebujeme. Kafe z automatu, red bull v plechovce a bagetu v průsvitném celofánu. Kafe pijeme na místě, red bull v autě, bagetu polykáme u řeky. Život rybáře na cestách má něco do sebe. Minimálně špatné stravování.

Když dožvýkávám poslední ztuhlý kousek kuřecího masa z bagety, volá mi Radim. „Ahoj Venoušku, kde chytáš?“ ptá se, protože ví, že některá naše labská sumčí místa jsou společná. Když mu řeknu, že někde úplně jinde a že se tedy nepotkáme, převypráví mi alespoň sérii úspěchů i neúspěchů z předešlých dvou týdnů.

Čas 14:12

Sjeli jsme o pár kilometrů výš po proudu. Takový výstřel naslepo, netroufali jsme si odhadnout, co nás v tažném úseku řeky může odpoledne čekat.

Čas 14:58

Ten výstřel ale vyšel. Michal si sáhl na bolena. Měří těsně přes padesát centimetrů, ale na duši hřeje stejně, jako by měl o deset centimetrů víc.

Čas 15:33

Opatrně brodím, kam jen to až jde. Když jsem už dost daleko, všimnu si, že na druhé straně se ve dřepu pohupuje mladá žena a ve vodě si čistí žabky. Můj typ. I proto ji pořád sleduji, zatímco wobblerem házím kolem sebe. A přestože jsem od ní asi třicet metrů daleko, pohled mých očí ji brzy zajede pod kůži. A možná i proto se skrz závěs svých vlasů nenápadně párkrát podívá. Prohlíží si mě. A myslí, že to nevidím.

„Abyste se neutopil,“ postaví se najednou. A tváří se docela přístupně.

„Určitě jste skvělý plavec, který by mě utopit nenechal,“ odpovídám na dálku.

„Asi vás zklamu,“ směje se, „plavu hrozně pomalu. Voda by vás dávno odnesla.“

„Tak v tom případě byste byla první holka z celé téhle vesnice, která by viděla, jak umírá rybář,“ tvářil jsem se vážně.

Odpověď ji pobavila. Ještě chvíli tam předstírala čištění, pak se usmála a pomalu odešla. „Tak ať něco chytíte,“ rozloučila se jedním ohlédnutím.

„Uvidíme,“ řekl jsem. A konečně začal soustředěně chytat.

Čas 16:09

Ta holka mi přinesla štěstí! Dočkal jsem se, a hned dvakrát. Nejprve přišel záběr při velmi pomalém vedení deseticentimetrového Nikea. Ryba ho šlukla v plné rychlosti a hned s ním odtáhla do tažné části řeky. Tam tepala do prutu tak dlouho, až postupně prozradila svou identitu. Uhodnete? Mramorové tělo, malá očíčka a dlouhé vousy…

Sumec! Měřil jen osmaosmdesát centimetrů, nicméně byl toho dne už druhý. A v takovou bilanci jsme před odjezdem na Berounku ani moc nedoufali. Po změření a vyfocení jsem budoucího buldozera této krásné řeky vypustil zpět a znovu nahodil. Už s druhým prutem v ruce. Když jsem nához potřetí zopakoval, vrtící se wobbler zblafnul další sumík. O osm centimetrů kratší.

A tenhle sumík byl nakonec poslední rybou soboty.

I když už jsme toho dne víc nechytli, měli jsme tam na Berounce štěstí. To, které jsme tolik potřebovali. S Michalovými dvěma krásnými dravci plus bolenem a mými dvěma sumčíky na kontě jsme mohli být spokojení. A já mohl spokojeně odjet. Třeba s Vivaldiho Podzimem ze Čtvera ročních období v uších.

Mise byla splněna, podzim mohl přijít.

Václav Fikar (Český rybář, 01/2011)

Kletba sumčích kartáčů, část druhá: Úder ze tmy

Týden po deštích Labe připomínalo nažranou anakondu. Hnědé, jak vstřebávalo hlínu sesutou z polí, a skvrnité, jak unášelo odpadky z kanálů měst. Bylo nacpané vším. Mrtvolami zvířat počínaje a plasty nebo dřívím konče.

Nenasytný proud řeky kolem nás prohnal dokonce i ledničku. Netuším, kolika lahváči byla narvaná, ale civěl jsem na ni a žasl. „Jak to, že se ten těžký krám nepotopí?“ kroutil jsem hlavou.

Michal stál vedle mě a ničím nekroutil. Jen se smál. „To víš,“ zapálil si cigaretu a obřadně z ní potáhl, „Labe“.

Ano, Labe. Zatímco se nažrané až k prasknutí klikatilo středočeskou krajinou, se mnou i tentokrát vycestovala smůla. A tak jsem znovu přijel ve špatnou dobu.

Stalo se to už pravidlem. Kdykoliv se vypravím na Labe, Vltavu nebo Berounku, je všechno na levačku. Jednou je hladina oproti normálu o metr výš, podruhé zase o metr níž. Když o následujícím víkendu vylezu z auta a navleču se do broďáků, nad hlavou mi zahřmí a rozprší se. A prší celý víkend, jen se leje. A tak se modlím, aby vysvitlo slunce.

A svatý Petr mě vyslyší. Příště je na slunci sedmačtyřicet stupňů, takže se ryby ukážou jen na deset minut před úsvitem a na deset minut po soumraku. Jinak jsou před horkem celý den schované a k okolí netečné. Troškova figura Kelišová by za to svatému Petrovi poděkovala zřejmě těmito slovy: „I prd, velebnosti.“

Chytit takzvaně optimální podmínky k lovu se mi při dalekých rybářských výpravách zkrátka už dlouho nedaří. A tak jsem to musel přestat řešit. Překážky, které mi osud staví do cesty, prostě přeskakuji nebo přelézám. Nakonec to vždycky nějak dopadne. I když ne vždy podle mých představ ...

Čas 18:49

Přejíždíme na další místo, pro nás zbrusu nové. Protože je ale hladina řeky výrazně nad normálem, zázraky nečekám. Ostatně po celodenním ježdění na dlouhé vzdálenosti mám na kontě jen jediný kontakt. Naštěstí dotažený do konce. Malého sumce, dlouhého osmasedmdesát centimetrů. Na dvanácticentimetrový Gloog si počkal ve výmolu dna, ze kterého jsem už vloni vytáhl tři a předloni dva vousáče. Vzhledem k okolnostem jsem za tohle sumčí mládě víc než rád.

Čas 21:43

Nic, ani ťuk. S přicházející tmou proto znovu startujeme auto a přejíždíme na osvědčené místo. Vloni tam Michal vyvláčel hned dva sumce přes metr šedesát. A protože je po vyfotografování pustil zpět, oba tam v šeru dna možná pořád vládnou. Velcí sumci jen velmi neradi opouštějí dobrá místa, takže pokud už je nějaký rybář neprotáhl udírnou (což by se ale jistě rozkřiklo), dost možná tam ve svých kartáčích dál svírají žezlo vlády nad tímto říčním úsekem. Aspoň jeden z nich. O kolik za ten rok asi vyrostl? přemýšlím si v autě. O pět, deset nebo patnáct centimetrů? Strašně jsem toužil to zjistit. Strašně jsem chtěl potřást mu ploutví, zadívat se do jeho očí a potěžkat jeho naditý pupek.

Čas 22:08

Krajinu zalehla tma, a tak vidíme jen kousek před sebe. Po svahu proto sestupujeme velmi opatrně. Dole u řeky ale zjišťujeme, že vody tudy teče tolik, kolik jen břehy unesou. Obvyklá místa k stání jsou fuč. Voda se roztahuje přes kopřivy do svahu, tudíž se po jeho úbočí přesunujeme s proudem dolů. Baterky ale necháváme v báglech. Svítit na cestu nechceme, abychom od břehu neodehnali citlivé ryby. Raději se přesouváme po tmě. Jde nám to špatně a já začínám být nervózní, jestli si vůbec nějaké místo najdeme.

Čas 22:12

Konečně. Nacházíme plácek, kde můžeme stát a můžeme z něj nahazovat. Je to asi jen metr a půl široký a tři metry dlouhý blátivý pruh, ale my se z něj radujeme. Lepší už to nebude, musíme se tam nějak uskromnit.

Čas 22:19

Proudnou řekou vodím dvanácticentimetrový Ares v barvě červeného okouna. Právě na něj Michal vytáhl oba ty parádní sumce. A přestože vím, že barva nástrahy nehraje v noci žádnou roli, tím spíš při lovu sumce, sáhl jsem rovnou po něm. Zvláštní, jak některé momenty člověka ovlivní a jak dokážou zastřít jeho racionální uvažování. To Michal uvažoval racionálně. Řekou vodil stejný typ wobbleru, ovšem v jiné barvě. V barvě plotice.

Čas 22:20

Stojíme vedle sebe, nahazujeme před sebe a čekáme. Může odlišná barva, v přikalené řece a za tmy, hrát nějakou roli? Pokud tady „maloočkatý“ sumec loví, podle čeho se mezi tvarově stejnými wobblery rozhodne? Rozhodne se podle barvy, když už naše wobblery vodíme těsně vedle sebe? A vůbec. Skutečně ten noční predátor vidí tak špatně, jak my, lidé, si o něm myslíme?

Čas 22:21

V hlubokém nočním tichu mě doslova zmrazí drtivý záběr. Agresivně pracujícího Arese napadl sumec. Fantazie! Špičku stogramového vláčáku okamžitě sráží až k hladině. Rychle ji zvedám, on ale jako kovář z Hromovitých hor buší ocasní palicí do vlasce, aby obratem nabral útěkovou rychlost. Aniž by mi pokládal zbytečné otázky, spouští se jako utržený nákladní vagón dolů po proudu. Ještěže že jsem před lety onemocněl „ownerovým syndromem“. Podivnou zálibou ve výměně originálních trojháčků u wobblerů za Ownery. U osmi z deseti zakoupených wobblerů hned sundávám původní háčky a nasazuji Ownery. Zvlášť pak u velkých wobblerů. Tady jsem „překoval“, snad Ownery vydrží.

Čas 22:26

Už víme, že do vody se mě snaží stáhnout velký sumec. Možná právě jeden z těch dvou, které Michal vloni pustil zpět. Anebo ještě větší. Těžko říct.

Čas 22:28

Potřeboval bych za rozjetým sumcem běžet. Jenže na krátkém a blátivém pruhu země se nemohu pohybovat. Sumec jako by to cítil a o to silněji mlátí ocasem do vlasce. Jako by mi tím vzkazoval: „Tak dělej, srabe! Skoč a rozdej si to se mnou tady!“

Čas 22:31

Každých deset vteřin sumec získává nějaký ten metr navíc.  Snažím se ho zastavit, ale víc už se do stogramového vláčáku opřít nemohu. Je ohnutý až k prasknutí. Musím mu chtě nechtě pomalu pouštět. Alespoň pro tuto chvíli. Mimochodem, došlo mi, že všichni ti pěkní sumci přišli na stejný wobbler ve stejné barvě. Je to minimálně zvláštní. Vždyť jak už jsem uvedl, vzhledem k jejich mizernému zraku by barva neměla hrát žádnou roli. Tady ji ale hrála.

Čas 22:33

„Kde je?“ ptá se Michal, který si mezitím zapálil. Vidím z něj jen zšeřelou siluetu a žhavé světýlko na konci cigarety.

„Někde dole,“ šeptám ve tmě.

„Dál už ho nepouštěj. Nemáš za ním jak běžet,“ připomíná mi.

Vida, na to jsem zatím dočista zapomněl! A tak se okamžitě rozhoduji. Přebírám otěže zápasu do svých rukou. Dotahuji brzdu a opírám se do prutu. Sumec téměř zastavuje. Ale hned v následující vteřině o sobě dává vědět. Asi čtyřicet metrů pod námi varovně zabubnuje. V hluboké tmě bez hvězd zaslechneme dva nebo tři hlasité údery širokým ocasem o hladinu řeky, jako by se z probuzených labských hlubin drala na světlo boží chapadla zapomenutého tvora z dávných věků.

Alespoň konečně víme, kde přesně je.

Čas 22:35

Sumec to znovu zkouší. Líbí se mu ujíždět mi s proudem dravé řeky.

Čas 22:38

Podruhé zvedám sumce k hladině. A konečně získávám pocit, že se karta obrací. Dokonce ho masivním pumpováním přitahuji o pár metrů zpět.

Čas 22:39

Přichází další kopanec do vlasce. Znovu slyšíme, jak se ryba vzteká u hladiny.

Čas 22:40

Je rozhodnuto, prut se narovnává. Sumec je pryč. A nejstrašnější je, že i s wobblerem. Ne však pro to, že by mi nástraha chyběla v batohu. Takových wobblerů si ještě koupím. Ale kvůli té rybě.

Čas 22:41

Michal si zapaluje a já jsem na sebe strašně naštvaný. V duchu si nadávám. Vytýkám si, že jsem den před touto výpravou sundal z cívky navijáku pletenku a nahradil ji vlascem. Sice silným, ale vlascem. A je mi moc líto, že si obří ryba vykopala vítězství za cenu trojháčku zaťatého někde v koutu brusné tlamy. Nepřeji si nic jiného, než aby se této nechtěné ozdoby co nejrychleji zbavila. Vždyť bych si to s ní rád znovu rozdal. Třeba napřesrok. Až zas bude o pět centimetrů větší. Nepřestanu se za ni modlit.

Václav Fikar (Český rybář, 12/2010)

Kletba sumčích kartáčů, část první: Hodina před povodní

Do severních a části středních Čech v sobotu dorazily povodně. Velká voda se přivalila rychle a v ohromné síle. Zkázonosný živel nás překvapil na sumčí stopě.

Pršelo bez přestání už od pátku. V noci dokonce víc než večer. Horší konec dovolené jsem si snad ani nemohl přát. Vždyť na Labi, kam jsem přijel s batohem sumčích wobblerů, se řeka za posledních čtyřiadvacet hodin zvedla asi o metr. A vážně hrozilo, že nekončící déšť nechá hladinu ještě víc vykynout a řeku promění v kanál splašků.

Přesto jsme s Michalem nepropadli pocitům sklíčenosti. Plán jsme nezměnili, a tak jsme si už ve čtyři hodiny ráno potřásli rukou na benzínce. Uvnitř jsme vysrkli horké kafe z automatu, on s cukrem, já bez, a pak zamířili do vesničky vzdálené od benzínky asi dvacet kilometrů. Tam jsme si však nezachytali. Z mála míst na břehu, která jsme mohli k vláčce využít, byla v půl páté ráno už všechna obsazena. Navzdory trvalému dešti.

Zatvářili jsme se kysele, protože jsme dost brzy vstávali a k tomu najeli zbytečné kilometry, nicméně přece jenom jsme tam získali zajímavou informaci. Od minulého týdne, kdy jsem v té vesnici vláčel naposled, byla voda aspoň o metr a půl výš! Stoupala rychleji, než jsme si mysleli. A ještě něco jsme se dozvěděli. „Ryby nejdou. Od včerejška jsme bez záběru,“ hlásil nám jeden kolega, který se vykutal z bivaku. Měl na sobě černé tričko, byl rozcuchaný a déšť ho štval stejně jako nás.

Čas 4:38

Protože už jsme ale vstali a dali přednost nečasu před vyhřátými peřinami, rychle jsme se rozhodli pro jediné možné řešení. Jen pár kilometrů odtud klokočí podél břehu slušný vracák, který za velké vody sice mění tvar, ale nepřestává se vracet. Pořád tančí při regulaci, a to bez ohledu na stav vody.

A právě tam jsme s úderem páté hodiny shodili batohy z ramen. Ve zvláštním tichu potemnělé krajiny, když déšť znovu nabral na síle, jsem ještě ani nestihl vybrat nejlepší ze sumcových nástrah, když Michal ohlásil první kontakt. Ryba, zřejmě bolen, se mu však z deseticentimetrového wobbleru vypnula.

První hod a první kontakt! Pod kapkami deště, které se rychle prokousávaly pod naše oblečení, šlo o veskrze povzbuzující moment. A nezůstalo jen u něj. Hned s druhým hodem Míša bodoval. Půlmetrový bolen se zakrátko podíval na břeh, a než pak stačil od břehu doplavat zpět na své stanoviště, chytil Michal dalšího. Stejně velkého. To deštivé ráno začalo výtečně.

„Že bych taky zkusil boleny? Ale ne, nemám tady na ně nástrahy, bude se držet plánu. Sumců,“ mluvil jsem nahlas sám se sebou.

„Tak si vezmi ode mě,“ nabízel Míša vhodné bolenové wobblery. Jeho nabídku jsem ale nevyužil. Přijel jsem pátrat po sumcích.

Čas 5:14

Konečně se rozhoduji pro nějakou nástrahu. Tak dlouho jsem očima vyhodnocoval poměry v přikalené řece, jejíž hladina byla o metr výš než obvykle, až jsem sáhl po dvaceticentimetrovém kopytu fluorescenčně žluté barvy. Navlékl jsem ho na čtyřicetigramovou hlavičku a mrštil jím daleko do dravého proudu. Když jsem ucítil, že dopadlo na dno, začal jsem pomalu navíjet.

Počítal jsem s tím, že těžké ryby budou přilepené u dna, a doufal, že moje nástraha nějaké takové protne cestu. Strašně jsem si to přál. Už kvůli tomu vstávání. A tak jsem se soustředil na informace přenášené pletenkou mně do ruky, až jsem úplně přestal vnímat, jak nepříjemně studené je to promáčené oblečení.

Když kopyto přeskákalo demarkační čáru mezi hlavním proudem a vracákem, přišlo to, kvůli čemu jsem tam vážil tak dlouhou cestu. Záběr! V drtivém útoku jsem okamžitě rozpoznal sumce. Táhl při dně jako bejk, co se v aréně rozežene za rudým šátkem, a každou chvíli praštil do šňůry ocasem. Byl plný nenávisti.

To já byl v sedmém nebi a Michal to na mě viděl. Ví, jak moc jsem si sumčí vláčku oblíbil a jak rád v posledních sezonách pátrám po ukrytých sumčích slujích, a tak mou radost také prožíval. Pro jistotu však nezapomněl připravit podběrák.

Když jsem asi po deseti minutách přitáhl sumce ke břehu, Michal zaklekl. Na mokrých kamenech čekal, až rybu vypumpuju k hladině, aby ji mohl buď podebrat, anebo chytit rukou za tlamu. V tom je dobrej.

Sumec se vzteky kroutil u dna přímo pod námi. Ve více než třímetrové hloubce. Chtěl se urvat, ale já kašlal na to, co si tři metry pode mnou myslí, a natvrdo ho začal pumpovat vzhůru. Prut šílel, ale v kalné vodě se vyvalilo první kolo.

Míša okamžitě zpozorněl. Blížila se jeho chvíle. Sumec ale pro změnu kašlal na to, co si myslíme my. Uhnul vlevo od Michala, kde se připomněl druhým vírem, a najednou bylo ticho. Vypnul se, jednoháček byl na něj krátký. Prut se narovnal a já znovu začal vnímat déšť a tlak promáčeného oblečení.

Čas 5:26

Můj boj Michala napružil. Otočil se za sebe a vyměnil bolenový vláčák za sumcový. Do karabiny zacvakl třináct centimetrů dlouhý Tormentor. Pak jím mrštil přes tišinu do zurčícího proudu. Na záběr čekal jen pár vteřin. V ševelu deštivých kapek, které soustavně masírovaly hladinu, najednou brzda jeho Pennu proklouzla. Zrovna když jsem vyměňoval nástrahy v karabině.

Rychle jsem zvedl oči směrem k Michalovi a zahlédl ho v záklonu s parádně ohnutým prutem. Jako by držel opratě splašených koní. Bylo to skoro neuvěřitelné, ale pouhý hod poté, co se mi vypnul první sumec, přišel jemu druhý.

Trvalo asi deset minut, které byly napínavé, než jsem mu u břehu vložil palec do tlamy, pevně ho chytil a vyzvedl na břeh. Pak už jsem s ním nechal Michal samotného. A zatímco on ho měřil, švihl jsem prutem. Dvanácticentimetrový Ares šplouchl o hladinu a vzápětí jsem ho pod ní zatáhl. A než si stačil uvědomit, kolikrát se v proudu zakymácel, i jeho uchvátil sumec. Třetí sumec na třetí hod. Michal sotva stihl doměřit toho svého.

Tenhle už se mi ale z nástrahy nevykopal. Po pěti minutách byl u břehu, i když se s tím nerad smiřoval, a Michal mi oplatil vyzvednutí sumce na břeh. Jeden bez druhého bychom se tam neobešli.

Byl to zvláštní, ale nádherný pohled. Před námi na mokré zemi najednou oddychovali dva unavení sumci. Jeden, Michalův, měřil 112. A můj - 103 centimetry.

A když už se stalo, že jsme je chytli téměř současně, vyfotografovali jsme se s nimi. Každý z nás zapózoval s oběma, abychom měli památku na to požehnané ráno. A jak jsem je fotil s Michalem, znovu jsem přestal vnímat déšť. Byla to letos už třetí přívlačová výprava za sumci, která se povedla. A my uprostřed lijavce zářili radostí. Byla to temná oslava uprostřed nevlídných časů.

Čas 5:42

Michal si ode mě půjčuje kopyto fluorescenčně žluté barvy. To, z jehož háčku se mi vysvobodil první sumec. Znovu nahazujeme. Nechceme z toho kousku dne, kdy jsme se ocitli ve správnou chvíli na správném místě, promeškat ani vteřinu.

Po druhém hodu kopytem znovu zabzučela brzda jeho navijáku. A znovu jsem zahlédl zakloněného Michala s ohnutým prutem, kterého překrýval závoj z deštivých kapek. I tahle ryba kladla silný odpor. V prvních vteřinách dokonce možná největší. V již pěnícím proudu táhla, jako kdyby se tím živila.

„Člověče, tak tenhle bude parádní,“ těšil jsem se na dalšího sumce. Marně.

Silný odpor ryby trval asi jen minutu a půl, pak výrazně oslabil. A my u břehu podebrali candáta podseknutého za hřbet. Dvaašedesát centimetrů.

Bilance pouhé hodiny strávené u kalné vody byla výtečná. Dva boleni a dva sumci, na které jsme si sáhli, plus jeden vypnutý bolen a jeden vypnutý sumec. A k tomu jakýsi zvláštní příplatek. Potěžkání podseknutého candáta.

Čas 6:50

Dál silně prší. Od vytažení candáta už jsme s rybami ztratili spojení, a tak se domlouváme, že pojedeme domů. Usušit se, zahřát a nasnídat. Každý však jedeme jinam. Zatímco já řadu kilometrů do vesnice, kde jsem byl s rodinou ubytovaný, Michala čeká o dost delší cesta. Domlouváme se, že až si odpočineme, zavoláme si a sejdeme se znovu na tom samém místě.

Čas 7:11

Vracím se.  Silnice jsou durch, stěrače nestíhají čistit sklo od deště, od kol projíždějících aut stříká voda na všechny strany. Místy se na vozovce tvoří rozsáhlé louže.

Čas 10:38

Posílám Michalovi SMS, že za chvíli nasednu a vyrazím zpět k vracáku, kde se nám ráno tolik dařilo. Pořád prší, například malý potůček v obci, kde jsem pobýval u příbuzných, je najednou plný až po okraj.

Čas 11:03

Sotva po pár kilometrech, kde se normálně silnice mírně svažuje, zahlédnu policejní uzávěru. A také policisty. Muži v uniformách tři řidiče včetně mě vracejí, tudy už se nedá projet. Silnice zmizela v jezeře. Vracím se zpět. Po příjezdu volám Michalovi, že rybolov padá, že si zavoláme večer, kdy už bude silnice znovu průjezdná. To jsem si myslel.

Čas 11:23

V bytě u příbuzných pouštím ČT24. Teprve teď zjišťuji, co se vlastně děje. Že na Liberecko dorazily povodně v ničivé síle a že Liberecko nebude jediné, kde má velká voda bořit. Už za chvíli.

Čas 13:49

Vyhlédnu z okna a venku vidím srocení lidí. Obcí se žene velká voda. A dál rychle přibývá. Zahlédnu hasičský vůz i krumpáče v rukou hasičů. Z okna na druhou stranu vidím, jak z pískoviště v areálu školky plní pytle pískem. Do skladu prodejny Jednoty, kterou provozuje Vietnamec, se dostala voda, hasiči ji odčerpávají.

Čas 14:08

Venku jsem našel kus zmačkaného igelitu, který jsem si přehodil přes zrcadlovku, abych ji chránil před deštěm. Když už mě tady velká voda uvěznila, začínám fotit místní drama. Do mírného svahu jedné z příjezdových cest míří červené auto. Valící se voda je ale neskutečný živel. Auto jede čím dál pomaleji a někteří lidé sledují, jestli situaci ustojí. Najednou s ním voda začíná smýkat a vůz klouže nezadržitelně dolů, odkud přijel. Řidič měl štěstí, že ho proud neodhodil na zeď po jeho levé straně. Otáčím se a zahlédnu asi dvanáctiletou dívku, jak v náručí přenáší přes ulici svou mladší sestru, která pláče. Strachem. Ulicí se valí voda. Tento silný moment fotím.

Čas 14:10

“Pane, to je vaše auto?“ vyruší mě z fotografování mužský hlas. Hasič ukazuje na parkoviště, kde stojí už jen jediný vůz. Ten můj. Ještě před hodinou bylo plné, teď ale nikoliv. Parkoviště zmizelo pod vodou, je jí tam asi deset až patnáct centimetrů. „Musíte si hned přeparkovat, jinak o to auto přijdete.“

A mně konečně dochází, že z naplánované víkendové výpravy po sumčích stopách už nebude vůbec nic.

Václav Fikar (Český rybář, 11/2010)